Obnova starožitného nábytku by měla být svěřena odborníkovi. Ale přesto i my ostatní můžeme restaurátorovi jeho náročnou práci nepřímo ulehčit. Jak? Tím, že budeme o historický nábytek pečovat a správně jej ošetřovat. Jen tak ho co nejdéle uchováme v původní, nejryzejší podobě.
Někdy je nábytek poškozen jen nepatrně a rychlým zásahem ho lze uvést do původního stavu. Většinou ale musí dojít k jeho celkové renovaci, která vyžaduje mnoho zkušeností a času. Stejně jako obnova komody z období pozdního biedermeieru, kterou dokumentují naše fotografie. Vzhledem ke stavu, v němž se k restaurátorovi dostala, je jasné, že musela být umístěna v prostředí s neadekvátními podmínkami. Možná ve vlhkém sklepě, jenž způsobil rozklížení klihu a zvlnění dřeva, které vedlo až ke vzniku puchýřů. Dřevu ale neprospívá ani velké sucho. Nejvíce nábytek trpí při střídání teplot, které je, zejména na víkendových chalupách, úplnou samozřejmostí.
Než se restaurátor pustí do renovace, musí si určit historické období a jemu odpovídající styl. Mnohdy se stává, že nábytku chybí i některé části. V tom případě je třeba dopátrat se z literatury tvaru původního a od něj odvodit celkový vzhled historického kousku. Na chybějící části se musí použít stejný materiál.
Vlastní restaurování začíná korpusem (konstrukcí) tělesa. Doplňují se dýhy, podlepují veškeré uvolněné části a dosazují díly chybějící. Pak následuje tzv. přebroušení na hrubo. Ctí se materiál a práce starých mistrů. Hlubší vrypy a škrábance nelze odstraňovat snižováním výšky komody, protože by se tímto znehodnotila. Nerovnosti se vytmelí a ještě jednou lehce přebrousí. Nikde nesmí být vidět stopy po smirkovém papíru.
Klasické dřevo se brousí po letokruzích, kořenice krouživými pohyby. Zachovává se tím přirozenost dřeva.
Až se dřevo nakonzervuje, impregnuje se fermeží či lněným olejem a nechá řádně vyschnout. Teprve poté lze přistoupit k závěrečné povrchové úpravě.
U představovaného typu nábytku se používá tzv. šelaková politura. Práce s ní vyžaduje značnou zkušenost a cit, protože patří vůbec k nejnáročnějším povrchovým úpravám. Kvalitní polituru nelze natřít štětcem, ale lije se do tampónů a následnými krouživými pohyby se pak jemně roztírá po povrchu.
Konečný nátěr se provádí rovnými tahy vedenými ve směru vláken dřeva do ztracena k hranám. Nanáší se vždy čtyři až pět vrstev. Při neodborném zásahu může dojít až k tzv. spálení (strhnutí) vrstvy, která se už utvořila a zůstat i stopy po tampónu.
Při správném postupu by měla být výsledkem tenká vrstva šelaku vysokého lesku. Tato náročná technika je však velmi náchylná na sebenepatrnější negativní vlivy. V žádném případě by se například na polituru neměla dostat voda. Po neopatrně postavené vlhké sklenici se na nábytku totiž vytvoří bílé skvrny. Při kvalitním zpracování a správném ošetřování však může mít nábytek s touto povrchovou úpravou, pokud nedojde k mechanickému poškození, funkčnost i tři sta let.
Z uvedeného vyplývá, že na kvalitní renovaci cenného starožitného nábytku je zapotřebí nejen mnohaletá zkušenost, ale i náležité nářadí, materiál a dostatečný pracovní prostor. To vše jsou podmínky, bez nichž se nelze do pustit restaurování historického nábytku.