Jak připevnit cosi většího na zeď, co už obyčejné jehly na obrazy neudrží? Můžeme zkoušet různé skobičky, ale to také není ono. Ve většině domácností je smysluplné řešení naprosto jasné. Budeme prostě potřebovat hmoždinky. Jenže typůje mnoho a některé se hodí jen na speciální použití, v normálních podmínkách jsou nám na nic.
Ale teď už o něco konkrétněji. Do běžné zdi a normální využití je asi jednoznačně nejvhodnější plastová univerzální hmoždinka. O něco horší je to se zateplenou stěnou. Pak se používají též plastové hmoždinky, ale měly by být patřičně delší – čili tak, aby sahaly až do zdi pod polystyrenem či vlnou. Je pak nutné počítat s jistým pronesením. Je to vlastně i poměrně logické, jestliže šroub ve zdi skutečně drží až po nějakých 10 centimetrech, tak se samozřejmě i trochu prohýbá. A je nutné počítat s lehce omezenou nosností.
Pro sádrokarton se používají speciální hmoždinky s křídly, či takové, které po stažení vytvoří límec, který vlastně drží na zadní stěně. V tomto případě není problém s nosností hmoždinky, ale se sádrokartonem, na který nejde zavěsit cokoliv bez rozmyslu. Pokud z něj není příčka, ale jen podhled, či obložení, tak je jednodušší postupovat jako u zateplené stěny a prostě použít delší šroub i hmoždinku a přidělat je až do zdi.
Do porobetonu se používají kovové hmoždinky se zuby. Ty se zaseknou do materiálu a následně pevně drží. Bohužel i zde platí jisté omezení nosnosti. Porobeton prostě není příliš pevný materiál. Do dalších materiálů, třeba pórovitých cihel (a nebo do cihel ze starších staveb, které se velmi drolí) je vhodná takzvaná chemická kotva (v obchodech je docela slušný výběr a záleží hlavně na našich preferencích a peněžence). Otvor se vyplní pastou, ta ztuhne a následně se do ní zašroubuje šroub. Výhodou je ohromná nosnost, nevýhodou (přinejmenším ve srovnání s korunovými náklady na obyčejné hmoždinky) vysoká cena.